Ze života koťat

Bylo nebylo. V úterý 23.4. 2024 se nám císařským řezem podařilo přivést na svět 4 koťátka. Dva kluky a dvě holky. Takové dvě černobílé, jedna šedobílá a jedna želvovinová hromádka čehosi, co připomíná spíše myš než kočku. Nejprve to vypadalo celkem dramaticky, černobílý kluk a holka se nechtěli nadechnout, když už se nadechli, zase na dlouho vydechli...začínaly jsme být dost skeptické, čas utíkal a zatímco ti dva zbylí vypadali, že to dají, tihle dva se stále nemohli rozhodnout, jestli se jim na tenhle svět chce a nebo ne. Využily jsme všech dostupných prostředků s tím, že není co ztratit a světe div se, nakonec to dobře dopadlo.  Jejich maminka, divoška z ulice, nebyla na mateřskou roli připravena. Neměla mléko a bohužel koťátka odmítala přijmout, syčela na ně a nám začínalo být jasné, že někde na ulici bez domova a bez lidské pomoci to tyhle 4 chlupaté uzlíčky nemají šanci přežít. Co teď?

Z hodiny na hodinu měníme plány. Já jedu pro kočičí mléko, Ája jede pro vyhřívanou dečku. Sraz v ordinaci. První krmení ze stříkačky- PIJOU!!! VŠICHNI!!! Zbytek dne, kromě klasické ordinace, na střídačku kojíme, fotíme, rozplýváme se, chlubíme a sestavujeme harmonogram střídavé péče, která nám tímto dnem začíná. Samozřejmě i manžel musí měnit plány a vyzvednout dceru ze školky...naštěstí už je se mnou zvyklý na ledaccos. Beru si miminka k sobě, zatím nám stačí kartonová krabice, vyhřívaná podložka a deka na zachumlání. Učíme se na flašku. Klukům to trochu trvá, ale během jediného dne už všichni sají jak o život. První vážení (trnu, jak moc se vymykají porodní váze) - je to v pohodě! Mám radost a začínám si uvědomovat, jak velkou zodpovědnost jsme si dneškem hodily na hrb.

A co jména? Výběr nám trval několik dní, ale abych mohla o každém z nich vyprávět, prozradím je rovnou- Honzík, Čita, Mája, a George, seřazeno podle počáteční životaschopnosti. George, šedobílý krasavec, byl co do žravosti a přibírání v popředí od začátku. Naopak Honzík byl lenoch každým coulem. Proto taky to jméno :-)

Koťata se stávají součástí každé mé aktivity. Kojíme ve dne v noci, po dvou hodinách. Spím u nich, budík zvoní 4x za noc, mezitím mě budí sami, protože občas je pro ně 2hodinový interval prostě moc dlouhý! Ráno do práce- vypravit dítě, nakrmit zvěř doma, nakrmit koťata, pobalit koťata, mléko, čisté deky, ručníky, podložku a jedeme do ordinace. Někde čtu, že koťata se nesmí koupat- viděli už jste někdy novorozená koťata, která nemají maminku?? Snažím se jim ji nahradit ve všech možných směřech, ale pokaděná břicha, nohy, ocasy i uši jim prostě olízat nedokážu! A tak koupeme- nejdřív jen vlhčím papírové utěrky, ale s přibývajícím množstvím vypitého mléka a pohybu je kuchyňská utěrka málo a na řadu přichází škopek s teplou vodou. Následuje ručník, fén a přesun do druhé krabice s vyhřívanou podložkou a čistou vypranou dekou. A další na přikrytí. A ještě nakrmit, pomazlit a spát. Já teda ne. Já musím prát...

Po pár dnech přichází střídání stráží a já ve stavu, kdy mě ani vlastní dítě nepoznává, vezu koťata Áje. Hotová, ale spokojená, jak pěkně přibírají (vážím poctivě každý den) a hlavně jak je předám pěkně čisťounká...ještě nakrmím před odjezdem...chyba...cesta do Bezděkova z mých vypulírovaných koťátek vyrobila mokré, žlutohnědé hraboše. 

V tomto módu jedeme dál. Chvíli já, chvíli Ája. Chvilku hlídá i babička Jitka:) Z hrabošů se postupně stávají otesánci, kteří po nakrmení často vypadají jako vzducholoď....kolem 12. dne si začínáme všímat malinkaté škvírečky ve vnitřním očním koutku u George. Škvírečka se postupně rozšiřuje a v 18 dnech už naplno koukají všichni. Tak. A už jsme zase o krůček blíž ke kočičí podobě :-)

A víte co? V noci slyším z krabice první slastné zavrnění:)

Následující týdny letí jako splašené, miminka rostou jako z vody. Vyvádí, lumpačí, vymýšlí neskutečné lotroviny. Čita například zkouší odpadkový koš a zjišťuje, že když na něj skočí z výšky, propadne se víkem na dno. Největší zábava pro všechny čtyři je bezkonkurenčně šplhání po mých nohou. Zlepšují se v rychlosti i intenzitě a mně dochází kalhoty... 

Pro každého mrňouse už máme nějakou tu dobu zajištěné nové rodiny. Prošly samozřejmě přísným výběrovým řízením. Jako první bude odcházet Čita s Honzíkem, ti půjdou společně. Budou mít zahradu, domeček a psí kámošku. Na Máju se těší kočičí brácha Kofí takřka ve stejném věku a George čeká celoživotní wellness v ráji, kde se svět točí výhradně kolem zvířat. 

Několik nocí před odjezdem Honzíka a Čity už blbě spím. Přemýšlím, jestli jsme si je všechny neměli nechat, jestli se jim nebude stýskat. Je mi úzko, že už je nebudu mít pohromadě a ztratím nad nimi dohled. 

O své fixaci na ně se přesvědčuji i při očkování, kdy se mi ruce se stříkačkou klepou jako prvničce. 

A tak se dvě noci před jejich odjezdem odplížím s matrací a peřinou k nim. Těším se, jak se ke mně všichni přitulí, budou mi vrnět do ucha a společně se prospíme do svítání......vcházím dovnitř, rozsvicuji lampičku a hledám je. Všichni leží do sebe zachumlaní v pelíšku, zívají a postupně vylézají. Běží ke mně, vrní jako o život, nicméně během okamžiku míří k misce a řvou na mě, proč si jako lehám, když oni přece chtějí nášup. A tak jim ještě rozdělím dvě kapsičky, i když v noci to nikdy nedělám. Lehám si, čekám, až dojí a těším se, že teď to přijde........no, tak to bych se načekala. Roztomilá rozespalá koťátka se během chvíle mění na malé Tarzany a ze mě se stává pouze ,,enrichment" v podobě nového cvičebního prvku. Holky mi skáčou na hlavu a útočí mi na vlasy. George mi útočí na prsty na nohou. Honzík útočí na George. Paráda. Po hodině, kdy se chvílemi bojím o části svého těla a chvílemi směju, Honzík a George nakonec přichází a usínají mi s obrovským vrnícím rachotem u hlavy. Holky mají ale energie stále dost a další hodinu tráví číháním na můj sebemenší, mikroskopický pohyb. Celá zabalená do peřiny si zanedlouho uvědomuju, že zatímco koťata si můžou dát (a nepochybně dají) ranního šlofíka, já jsem ještě pořád ( i když to tak poslední dny nevypadá) taky máma člověčí a moje mládě za dvě hodiny vstává. Odcházím se vyspat. Papa, miláčci.